V poušti

13. dubna 2017 v 18:33 | Jeife |  Já a svět
"Já jsem vůdce karavany," prohlásil černooký vousáč. "Jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet."
Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.

https://static.independent.co.uk/s3fs-public/thumbnails/image/2013/05/23/14/desert.jpg

Znovu jsem se na něj podíval a přemýšlel. Byl to dobrý nápad vydat se do pouště právě s ním? Kdyby byl v sázce jen můj život, ale mám ssebou manželku, tři syny a malou Ashiu, které jsou teprve 4 měsíce!
Ale dost přemýšlení, jsme už druhý den na cestě a není cesty zpět. Před námi je dlouhá cesta a na jejím konci nás snad čeká lepší život.
Karavana se dává do pohybu a já znovu opakuji svým synům aby se drželi u mě. A co je hlavní, aby za žádnou cenu nepouštěli osly, kteří nesou naše zásoby vody a jídla.
Vůdce karavany nás varuje, zachvíli budeme procházet údolím, které ovládají zloději. Postupujeme rychle, nikdo z nás se s nimi nechce setkat.
Údolí zlodějů je za námi, ale obzor tmavne a zvířata začínají polekaně stříhat ušima. Vůdce karavany náhle zastavuje a volá přes sílící vítr. "Všichni k sobě! Držte se u sebe, blíží se ..." Zbytek už neslyším, ale vím přesně co chtěl říct. Písečná bouře.
Já, manželka s malou Ashiou, Zeo, Almir i nejmladší syn Azir, všichni se držíme u sebe. Zířata jsou nervozní. Z davu se najednou ozývá křik, lidé začínají panikařit, co se děje?
Dav rozráží statný černý hřebec, lidé mu tak tak uhýbají z cesty. K vyplašenému koni se přidává i jeden z našich oslů, za oslem běží i nejstarší syn a pokouší se ho zastavit. Křičím na něj, "Zeo nech ho, vrať se!". Ale marně, přes písečnou bouři mě neslyší a já ho ztrácím z dohledu.
Manželka na mě vyděšeně hledí a není schopná jediného slova. Snažím se ji uklidnit, Zeo přece nemohl běžet daleko. Bouře pomalu ustává a já se rozhlížím kolem. Až po chvíli vidím opodál stát osla.
Běžím k němu, leží u něj Zeo! Klekám si k němu a třesu s ním. Otvírá oči a zvedá ruku, ve které pevně tiskne provaz, který má osel kolem krku.
"Otče, nepustil jsem ho."


Den před maturitním slohem jsem si říkala, že by nebylo na škodu si psaní ještě jednou vyzkoušet. Tedy jsem šla, vzala zadání z minulého roku a zkusila to. Vybrala jsem si vypravování, které má navázat na výchozí text.
Štěstí mí přálo i druhý den při psaní maturitního slohu. V zadání bylo přesně to, co jsem si den předem vyzkoušela.
Tak už jen doufám, že v maturitním slohu nebude moc chyb. Pokud budete chtít, můžu ho sem dát :)
 

S nepořádkem končím!

31. března 2017 v 17:35 | Jeife |  Já a svět

Od dvěří ke stolu,
od stolu k posteli,
od postele ke skříni.
Nikam dál cesta nevede.


Tohle byl před rokem můj svět. Uličky a plno nepořádku.
Ne že bych neuklízela, občas jsem uklidila. Ale vždy se jednalo o úklid s nálepkou "to prozatím stačí".
Ale víc a víc mi docházelo, že se v tom necítím dobře. Že mě to rozčiluje a bere mi to čas.
Nezbývalo než jít a změnit to.

9 krabic tříděného odpadu
5 krabic nevytříditelného odpadu
1 krabice knih
5 krabic oblečení

Krásných 20 krabic opustilo můj pokoj.

Můj pokoj se nadechl. Já jsem se nadechla. Všude bylo najednou místo.
Mohla jsem chodit po koberci, nebála jsem se otevřít skříň.
Z oblečení mi zůstalo necelých 30 kousků na zimu (dalších +- 20 na léto).
Na poličce s knihami zůstaly jen srdcovky nebo knihy, ke kterým se pravidelně vracím.

Naučila jsem se používat "ne, díky" a "nepotřebuju".
Odmítám dárky, které nevyužiju - (divili by jste se, jak lidi dokáže rozčilit, když nepřijmete voskového santu s knotem v čepici!)
Přestala jsem kupovat hlouposti, nové bločky, tužky, dekorace ...
Celkově jsem začla přemýšlet nad tím, co do svého pokoje přináším.

A co se nestalo? V mém pokoji jsem rok neuklízela a je stále čistý. Tedy když nepočítám párminutové luxování jednou za týden ...

Co vy, žijete v ne-pořádku? ... :)

https://cdn-images-1.medium.com/max/800/1*6JV9SnSovMnErmMdOOnjIw.jpeg



Itálie, blíž než se zdá

16. března 2017 v 23:01 | Jeife |  Já a svět
"Nebe modré, žhnoucí slunce a horský vítr. Nic víc, nic míň. Teď a tady."



Je to měsíc, co jsem se vrátila z Itálie. Je čas napsat to nejlepší ...
Cesta s hudbou v uších rychle ubíhala, co víc si přát. Dojeli jsme do penzionu, který byl až nezvykle moderní. Ubytování krásné, všede dřevo a mramor.
Dva měsíc před zájezdem jsem psala do CK, zda by bylo možné veganské menu. Prý že to není problém. I přes to jsem tomu moc nevěřila a raději si do poloprázdné tašky přibalila hromadu jídla. Ale co se nestalo. Delegát byl člověk na svém místě, zajímal se, s kuchařem to domluvil a já se nakonec najedla lépe, než ostatní.


Teď to vypadá, že jsem do Itálie jela za jídlem, že? Nenechte se zmást, do Itálie jsem jela kvuli lyžím!
Některé skiareály jsem znala už z minulého roku, na některých jsem byla prvně. Ale i ten nejmenší skiareál byl na české poměry obrovský a svěle vybavený. Sjezdovky široké, dlouhé (nejdelší 14km). Počasí tomu jen nahrávalo, většinu týdne bylo slunečno, ošklivo bylo jen jeden den.
Zážitků je mnoho. K těm nejlepším patří ten, který byl jen okamžikem, chvílí. Kdy jsem si uvědomila, že jsem teď a tady. A že je mi skvěle, že nepotřebuju víc, že jsem šťastná.




Pak rozhledna na hoře Speikboden. Měla jsem pocit, že stojím někde na vršku světa ...



Alta Badia a okruh kolem skalního masivu. Kolem 40km na lyžích za den ...


Bylo to úžasný, už se těším, až se tam za pár let zase vrátím :)

 


To je můj prostor

24. ledna 2017 v 18:45 | Jeife |  Kubík
Byl čtvrtek a já se vydala za Kubou. Krásný den, sluníčko svítilo, všude se třpytil sníh. Beru si ohlávku, kterou jsem před půl rokem uvázala a jejíž nánosník by potřeboval opravit. Beru i vodítko, které jsem před necelým rokem udělala.
Jdu do výběhu, Kuba na mě koukne. Nasazuju mu ohlávku, přetahuju přes uši a ten uličník se na mě podívá a šlápne mi na nohu. A dost.
To, že potřebujeme zapracovat na osobním prostoru jsem už nějaký ten měsíc věděla. Sice se věci pomalu měnily k lepšímu, ale i to je zjevně málo. Na začátku mě ožužlával každou chvíli, teď už témeř nežužlá, ale párkrát do hodiny se stane, že narazí skousnutými zuby mě do ruky. Občas pokusy o předbíhání. Pracovat na osobním prostoru. Jak ... jak ... nikde nebyl návod, který by mi fungoval.
Ale šlápnutí na nohu bylo zatraceně bolestivé, přenesl na ní celou svojí váhu a ještě se pootočil. Jsem za to ráda, díky tomu jsem si konečně řekla "tak, prostě to nějak musíme zvládnout".
Tedy jsme šli do kruhovky, chvilka stání, lonžování, změny směru, zastavování, couvání, ustupování. A od ustupování na procházku na vodítku. Levou rukou jsem držela vodítko, pravá ruka Kubu odehnala pokaždé, když se přiblížil blíž, než na nataženou ruku. Chvíli se divil, pak začal i chápat. Krásný pocit, když se na vás nikdo netlačí.
Často jsme dělali kroužky a vlnovky, z ničeho nic, prostě jen tak. Dokonce jsme i dvakrát naklusali. Jednou tedy začal předbíhat, ale podruhé se držel vedle mě v klusu - opět na vzdálenost natažené ruky.

Je před námi spousta práce, ale mám z toho dobrý pocit ... :)

Tentokrát jsem nefotila, díky sněhu bylo vše přepálené a když jsme přišli, tak už nebylo dobré světlo ... ale dám sem povedené fotky, které tu ještě nebyly, snad se budou líbit :)


Změnil mě

31. prosince 2016 v 12:14 | Jeife |  Já a svět
Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí, vždy když mi něbylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat?


Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že těnhle článek někdo dočte do konce, k tomu ho přece na blog dávám (nebo ne?).

Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to
měsíc už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ...


Krok první - PET lahve

30. listopadu 2016 v 14:06 | Jeife |  EKOlogicky
Myslím, že to známe všichni. Koupit, vypít, vyhodit. Tuhle básničku o třech slovech umíme všichni nazpaměť. Přemýšleli jste se někdy nad tím, kolik zbytečného odpadu produkujete a kolik vás to stojí ročně peněz?

http://www.foodsafetymagazine.com/fsm/cache/file/BF15F7BA-D9AA-43CC-B28728A703B52E78.jpg

Pár zajímavstí o PET lahvích ...
  • Balená voda je i 500x dražší než ta kohoutková
  • Na výrobu jedné PET lahve vážící 40 gramů je potřeba 80 gramů ropy
  • V České republice se zrecykluje jen 45% petlahví. Zbytek končí spalovnách, kde při jejich spalování vzniká CO2
    nebo v přírodě a na nelegálních skládkách.
  • PET láhev v přírodě se rozpadá asi 450 let
http://previews.123rf.com/images/zu1u/zu1u1111/zu1u111100002/11127969-water-pollution--Stock-Photo-plastic.jpg

Většina z dotázaných lidí (ČR, středočeský kraj) kupuje pití v petlahvi každý den, kdy jsou někde mimo domov. Tedy počítejme každý všední den, 252 všedních dní v roce. Co se druhů nápojů týče, nejčastější jsou 0,5l a 1,5l a sladké nápoje nebo voda.
Prohlédla jsem pár obchodů prodávajích PET lahve, průměrná váha půllitrové lahve je 23gr, litrové 42gr.
Ceny kupovaných lahví jsou různé, ty v tabulce jsou opravdu jen pro představu ... :)
A to ani nemluvím o chemii, která se v malém, nebo větším množství uvolňuje do nápoje, který pijete. Mechanizmem spouštějícím uvolňování nebezpečných látek z vaší lahve může být rychlá změna teploty, ale i opětovné použití.


I kdyby jste svou spotřebu PET lahví snížili na jednu láhev za týden, utratíte přes 800 za rok. Osm set korun, to už je částka, za kterou si můžete pořídit nejednu ekologickou láhev :)

http://www.eko-plasty.cz/media/images/ReTap%20l%C3%A1hve%20na%20vodu%20v%C5%A1echny%20barvy%20i%20velikosti.jpg

Jaké to má výhody?
  1. Ušetříte. Cena láhve se vám vrátí maximálně za pár měsíců.
  2. Nemusíte chodit do obchodu pro pití.
  3. Vaše tělo nebude s pitím dostávat žádnou chemii.
  4. Můžete mít dobrý pocit, že děláte něco pro planetu.

Nabídka lahví je opravdu široká ... od plastových lahví s potiskem, přes nerezové, až ke skleněným s krásným designem. Ceny kvalitnějších lahví začínají u 170kč. Tady mám pár známých lahví, nebo lahví, které mě zaujaly ...




Moje první láhev byla od firmy Zdravá láhev. Lehká, s hezkým potiskem, praktickým pítkem. Cenově od 190kč.

http://www.zdravalahev.cz/upload/1110-0805118606.jpg

Pak ale mě ale okouzlila jedna z dražších lahví. Svoji cenu ale vyvážila krásným designem, který mi chválí jak kamarádi, tak nadřízená v práci. Láhev je skleněná, tedy i o něco těžší, než plastové lahve. Sklo má ale i svoje výhody, třeba tu, že voda z něj chutná úplně jinak než z plastů ...
Tahle láhev se se mnou podívala na druhý nejvyšší vrchol Beskyd, do Španělska i zdolala 3,2km převýšení za pár hodin na kole. ... A to jsem se bála, že bude moc těžká a že jí budu nosit jen občas.

A co vy? Doufám, že už máte vybranou svoují budoucí láhev :)

http://i9bottle.com/wp-content/uploads/2015/06/i9-Bottle-Technology-F.jpg

Dostihový set

15. listopadu 2016 v 20:58 | Jeife |  Modely
Po víc jak půl roce jsem sedla k vyrábění. Strávila u stolu necelých pět hodin a vytvořila něco, co mi po dlouhé době udělalo u modelů radost :)

Co vy a modely? Sběratelský svět se postupně, jak tu všichni stárneme, rozpadá nebo mění na svět osobních blogů. Úplně to chápu. Ono, ať člověk chce, nebo ne, jednoho dne z vyrábění stájí a vymýšlení příběhů vyroste. Nebo to tak není? Snad se mi to jenom zdá?
Občas mě sice chytne chuť jít a vyrobit dvou, nebo čtyřboxovou dřevěnou stáj pro tradíky. Jako za starých časů, ale teď mnohem víc propracovanou. Do posleního detailu. Ale pak si říkám "no a co maturita, na tu by ses měla učit". A je po náladě na vyrábění něčeho většího. Co se dá dělat, třeba se někdy přestanu bát a k vyrábění se vrátím :)



Budu ráda za názory na set :)

Litr štěstí za pár korun

1. listopadu 2016 v 7:30 | Jeife |  Já a svět
Vidím je přicházet, další lidé, kteří si jistě něco dají. Zdraví mě, žádají mě o půl litr koly. Již téměř naprogramovaně nabízím litr, s tím, že je vyjde jen o pár korun dráž, než jejich vysněný půl litr. Lidé s radostí přikyvují, prý je to výhodné. K litrové kole obrovský popcorn, prý že do meníčka, je to výhodné. Lidé přikyvují. Pak nabídnu ještě sušenku, lepidlo na nervy. I sušenek prodám dost ...
Lidé odcházejí, na pokladně nechají dvakrát, až třikrát tolik, než kolik měli v plánu. Odnáší si spoustu nezdravých věcí s pocitem, že je to vyšlo výhodně.


Vyjde vás to levněji ...
Je to výhodné ...
... do meníčka ...
Je toho dvakrát tolik ...
Je to v akci ...
Máme speciáln nabídku ...
...

To jsou slova, která hýbou světem. To jsou slova, která hýbou trhem. Ktrerá hýbou lidem s peněženkou.
Lidé nemyslí, za každou cenu chtějí dostat něco výhodně, něco navíc. To, že jim někdo nalil víc nápoje, který podpoří jejich nemoci, to je nezajímá.

Proč lidé nechápou, že tohle je jen trik, jak z nich dostat víc peněz? Proč se lidé nezajímají o složení té hnědé tekutiny, proč je tohle ve škole nikdo nenaučil? Proč jim doma nevysvělili, že tohle je špatně ... Možná lidé nebyli vychováni rodiči, naučeni školou. Tuhle generaci vychovaly reklamy ...

https://pbs.twimg.com/profile_images/1208458438/MCR__Profile_Image_400x400.jpg

Jaký na to máte názor? Pijete, nebo ne? Zajímali jste se někdy o složení a jeho vliv na zdraví? Díky za vaše komentáře :)

Podzim s Kubíkem

21. října 2016 v 15:12 | Jeife |  Kubík
Po návratu ze Španělska jsem jela za Kubíkem. Nezapoměl, přišel mě přivítat. Protože nemáme jízdárnu a v kruhovce toho moc neuděláme, jeli jsme ven. Dva týdny bez vyjížďky na něm byly znát, už zas by někam utíkal.
První vyjížďka byla plná zastavování, dohadování a na cestě zpět neustálého zrychlování. Ne všechny dny se daří ...
Další vyjížďka byla pro Kubu plná hrůzy. Jedem si to tak po louce a najednou před námi auto s přívěsem. Přívěs plný štěkajících psů, na louce pán cvičící svého psa. To Kubovi nahánělo hrůzu.


Před poslední vyjížďkou jsem četla kousek z knížky Montyho Robertse. Možná i proto byla poslední vyjížďka jedou z nejlepších. Četla jsem část, kde Monty Roberts píše o stájovém syndromu. Což se projevuje neochotou odcházet od stáje a pak utíkáním domů. Prý jediná cěsta, jak to koně odnaučit je to, že člověk nemá ve věcech moc velký pořádek. Není pevně stanovený čas a místo krmení, není přesně stanovené místo, kde se sededá, cesta domů vede pokaždé trochu jinak.
Moc mě to zaujalo a řekla jsem si, že to musím vyzkoušet. Tak jsem šla za Kubíkem, místo krmení po ježdění dostal trochu granulí a jablko po odchodu z výběhu. Při cestě na dvůr (kde sedlám) se netáhnul jako obvykle. Šel docela svižným krokem, což mě překvapilo.
Nasedlala jsem a jelo se ven. Cestu jsme zvolili co nejvíc odlišnou od té,co chodíme obvykle. Při cestě od stáje šel nezvykle rychle. Takové přijemné tempo ... Šli jsme přes louky, po cestách. Pak do chatové oblasti. Z jedné strany násep od železnice (hodně příkrý svah nahoru), z druhé strany ploty od zahrádek, pod kopytama šťěrková cesta s travnatým prostředkem. Cesta mohla být tak 200 metrů dlouhá, možná ani to ne. S Kubíkem jsem naklusala a když jsem viděla, s jakou chutí kluše dala jsem pobídku do cvalu. Cválali jsme nějakých 60 metrů a i takhle krátkej kousek mi udělal velkou radost.
Je to už rok, co jsem s Kubíkem necválala ve směru od domova. Před rokem mě právě při cválání od domova sundal. Cválal, cválal a najednou změnil směr o 180 stupňů. Když jsme ten rok cválali, tak vždy na cestě domů a i to byl docela boj, protože se mu cválat moc nechtělo. A teď najednou, nevím, jestli pomohlo to, že měl víc energie. Nebo snad to, že jsme jeli uličkou, ve které jsem měla jistotu, že se domů neotočí ... Nevím. Ale mám velkou radost, že jsme to zvládli :)
Na cestě domů jsme ho taky cválat nechala, sice jen kousek, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad. Kubík se spoustou energie to vzal sportovně ... tedy to rozpálil a nebýt asfaltové cesty, která byla na konci pole, tak jsme cválali dál. Kubík dělá ve cvalu jednu dost nepřijemno věc. Hává hlavu dolů. Ještě se mi nestalo, že by u toho vyhodil. Ale vždy jak nabere rychlost (víc, než je v klidném cvalu obvyklé), tak dá hlavu dolů. Nevím, co si o tom myslet. Ostatní koně to dělají když chtějí člověka sundat. Ale na Kubíka bych se za to snad ani nezlobila, dělá to i v klusu a v kroku ... vytahuje krk.
Jak se mi rozjel, tak jsem po dlouhé době zpanikařila a zpětně si říkám proč ... proč mě to tak rozhodilo? Místo abych ho uklidnila pískáním, nebo hlasem, tak jsem přítáhla otěže a byla mimo. Zas ty hloupé zlozvyky vtlučené do hlavy v oddíle. Musím na to myslet a když se rozjede, tak být vklidu. Jenže jak být vklidu, když je před vámi silnice ... To je otázka, budu na tom asi muset pracovat :)
Do stáje jsme nešli po naší obvyklé cestě, různě jsme se proplétali mezi domky, dokonce i jednu chvíli šli směrem od stáje. Nesl to docela statečně. sesedla jsem už pět minut chůze od stáje a zbytek kubu dovedla pěšky. Místo abychom dojeli na dvůr, jak jsme šli k výběhu. Tam jsem ho odsedlala, rozloučila se s ním a pustila do výběhu. Na jídlo, o které si jinak říká cukáním za vodítko a hlrabáním nohou, si tentokrát ani nevzpoměl ...



Španělsko

6. října 2016 v 22:02 | Jeife |  Já a svět
Odjíždíte, vlastně se ani netěšíte a říkáte si "proč já jsem jí jenom věřila". Pak vám dojde, že není čas řešit to co se stalo. Sedíte v autobuse a uvědomíte si, že nejlepší bude hodit to za hlavu. Nepřemýšlet o tom co bylo, radovat se teď a tady ....

Cesta byla dlouhá, 22 hodin v autobuse. Naštěstí utíkala rychleji, než jsem čekala. Po příjezdu na místo jsem přemýšlela s kým budu na pokoji. Měla to být mě neznámá holka z vedlejší třídy. Ani nevím, jakým zázrakem jsem nakonec bydlela s nejvysmátější holčinou z celé naší třídy.
Vybavení apartmánů poměrně skromné, ale ke štěstí stačilo. Vařili jsme si sami, byla to pro mě výzva. Jediný vegan v apartmánu, na patře, nejspíš i v celé budově. Moje šance ukázat lidem, že nežeru jen salát a kamení. A povedlo se. Zatím co ostatní jedli jídla z pytlíků a živili se těstovinami, já jsem jim voněla pod nosem s mým jídlem. Sem tam mi někdo ochutnal z talíře a ozývalo se samé "hej to je dobrý".


Bydleli jsme v malém městečku, s velkou městskou pláží. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby pláž nebyla písečná a při každém zafoukání větru se malá zrnka písku nezvedla do vzduchu.
Celý týden jsem se (řekla bych úspěšně) přejídala melounů a broskví. Ano, to je to, na co jsem se už půl roku těšila. Z apartmánů jsme nesměli chodit nikam sami, takže jsem byla moc ráda, když se mnou moje spolubydlící prošla celé město i okolí.



V půlce desetidenního pobytu ve Španělsku jsme navštívili i Barcelonu, druhé největší město v zemi. Řeknu vám, podivnější město jsem asi neviděla. Všudypřítomní tmavší lidé nabízející "selfí-tyče". Přísahám, za den jsem jich viděla víc jak 30. Kromě hlavního náměstí se Barcelona jeví jako chudé město. Viděla jsem zde velký kontrast mezi bohatými a chudými. Velký rozdíl mezi drahými restauracemi a životem normálních lidí.




Byli jsme se podívat v parku Güell, doslova další střípek do mozaiky neskutečných archotektonických památek.


Viděli jsme chrám Sagrada Familia, něco nepopsatelného, neskutečného. Díky jeho velkosti se mi ani nepovedlo ho zachytit celý na jednu fotku ... (druhá fotka vypůjčena z google, zdroj po kliknutí)

http://www.digitaljournal.com/img/3/4/5/1/7/1/i/1/5/7/o/sagrada.jpg


Cestou na vyhlídku jsme se podívali na stadion Barcelony, zde krásný pohled na město ...



Nakonec jsme se prošli po pláži ...



Ve Špenělsku mě taky překvapilo velké pochopení pro lidi, kteří nepijí mléko. V každém malém obchodě nabídka alternetivních mlék (rýžová, ovesná, mandlová, sojová ...). Dokonce jsem v našem malém městečku našla i dva krámky s veganskou zmrzlinou <3


Také jsem si splnila jedno velké přání - vidět vycházet slunce nad mořem a projít se po pláži. I když jsme nesměli chodit sami, tak jsem se při východu slunce "omylem" ztratila a užila si ten krásný okamžik o samotě ...



Kromě východu slunce jsme se byli podívat i na skále, 85 metrů nad mořem. Byl tam krásný výhled na město ...


Musím si to zapamatovat. Přístě žádné "nevím jestli pojedu". Prostě pojedu, stálo to za to :)


Kam dál