Říjen 2016

Podzim s Kubíkem

21. října 2016 v 15:12 | Jeife |  Kubík
Po návratu ze Španělska jsem jela za Kubíkem. Nezapoměl, přišel mě přivítat. Protože nemáme jízdárnu a v kruhovce toho moc neuděláme, jeli jsme ven. Dva týdny bez vyjížďky na něm byly znát, už zas by někam utíkal.
První vyjížďka byla plná zastavování, dohadování a na cestě zpět neustálého zrychlování. Ne všechny dny se daří ...
Další vyjížďka byla pro Kubu plná hrůzy. Jedem si to tak po louce a najednou před námi auto s přívěsem. Přívěs plný štěkajících psů, na louce pán cvičící svého psa. To Kubovi nahánělo hrůzu.


Před poslední vyjížďkou jsem četla kousek z knížky Montyho Robertse. Možná i proto byla poslední vyjížďka jedou z nejlepších. Četla jsem část, kde Monty Roberts píše o stájovém syndromu. Což se projevuje neochotou odcházet od stáje a pak utíkáním domů. Prý jediná cěsta, jak to koně odnaučit je to, že člověk nemá ve věcech moc velký pořádek. Není pevně stanovený čas a místo krmení, není přesně stanovené místo, kde se sededá, cesta domů vede pokaždé trochu jinak.
Moc mě to zaujalo a řekla jsem si, že to musím vyzkoušet. Tak jsem šla za Kubíkem, místo krmení po ježdění dostal trochu granulí a jablko po odchodu z výběhu. Při cestě na dvůr (kde sedlám) se netáhnul jako obvykle. Šel docela svižným krokem, což mě překvapilo.
Nasedlala jsem a jelo se ven. Cestu jsme zvolili co nejvíc odlišnou od té,co chodíme obvykle. Při cestě od stáje šel nezvykle rychle. Takové přijemné tempo ... Šli jsme přes louky, po cestách. Pak do chatové oblasti. Z jedné strany násep od železnice (hodně příkrý svah nahoru), z druhé strany ploty od zahrádek, pod kopytama šťěrková cesta s travnatým prostředkem. Cesta mohla být tak 200 metrů dlouhá, možná ani to ne. S Kubíkem jsem naklusala a když jsem viděla, s jakou chutí kluše dala jsem pobídku do cvalu. Cválali jsme nějakých 60 metrů a i takhle krátkej kousek mi udělal velkou radost.
Je to už rok, co jsem s Kubíkem necválala ve směru od domova. Před rokem mě právě při cválání od domova sundal. Cválal, cválal a najednou změnil směr o 180 stupňů. Když jsme ten rok cválali, tak vždy na cestě domů a i to byl docela boj, protože se mu cválat moc nechtělo. A teď najednou, nevím, jestli pomohlo to, že měl víc energie. Nebo snad to, že jsme jeli uličkou, ve které jsem měla jistotu, že se domů neotočí ... Nevím. Ale mám velkou radost, že jsme to zvládli :)
Na cestě domů jsme ho taky cválat nechala, sice jen kousek, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad. Kubík se spoustou energie to vzal sportovně ... tedy to rozpálil a nebýt asfaltové cesty, která byla na konci pole, tak jsme cválali dál. Kubík dělá ve cvalu jednu dost nepřijemno věc. Hává hlavu dolů. Ještě se mi nestalo, že by u toho vyhodil. Ale vždy jak nabere rychlost (víc, než je v klidném cvalu obvyklé), tak dá hlavu dolů. Nevím, co si o tom myslet. Ostatní koně to dělají když chtějí člověka sundat. Ale na Kubíka bych se za to snad ani nezlobila, dělá to i v klusu a v kroku ... vytahuje krk.
Jak se mi rozjel, tak jsem po dlouhé době zpanikařila a zpětně si říkám proč ... proč mě to tak rozhodilo? Místo abych ho uklidnila pískáním, nebo hlasem, tak jsem přítáhla otěže a byla mimo. Zas ty hloupé zlozvyky vtlučené do hlavy v oddíle. Musím na to myslet a když se rozjede, tak být vklidu. Jenže jak být vklidu, když je před vámi silnice ... To je otázka, budu na tom asi muset pracovat :)
Do stáje jsme nešli po naší obvyklé cestě, různě jsme se proplétali mezi domky, dokonce i jednu chvíli šli směrem od stáje. Nesl to docela statečně. sesedla jsem už pět minut chůze od stáje a zbytek kubu dovedla pěšky. Místo abychom dojeli na dvůr, jak jsme šli k výběhu. Tam jsem ho odsedlala, rozloučila se s ním a pustila do výběhu. Na jídlo, o které si jinak říká cukáním za vodítko a hlrabáním nohou, si tentokrát ani nevzpoměl ...



Španělsko

6. října 2016 v 22:02 | Jeife |  Já a svět
Odjíždíte, vlastně se ani netěšíte a říkáte si "proč já jsem jí jenom věřila". Pak vám dojde, že není čas řešit to co se stalo. Sedíte v autobuse a uvědomíte si, že nejlepší bude hodit to za hlavu. Nepřemýšlet o tom co bylo, radovat se teď a tady ....

Cesta byla dlouhá, 22 hodin v autobuse. Naštěstí utíkala rychleji, než jsem čekala. Po příjezdu na místo jsem přemýšlela s kým budu na pokoji. Měla to být mě neznámá holka z vedlejší třídy. Ani nevím, jakým zázrakem jsem nakonec bydlela s nejvysmátější holčinou z celé naší třídy.
Vybavení apartmánů poměrně skromné, ale ke štěstí stačilo. Vařili jsme si sami, byla to pro mě výzva. Jediný vegan v apartmánu, na patře, nejspíš i v celé budově. Moje šance ukázat lidem, že nežeru jen salát a kamení. A povedlo se. Zatím co ostatní jedli jídla z pytlíků a živili se těstovinami, já jsem jim voněla pod nosem s mým jídlem. Sem tam mi někdo ochutnal z talíře a ozývalo se samé "hej to je dobrý".


Bydleli jsme v malém městečku, s velkou městskou pláží. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby pláž nebyla písečná a při každém zafoukání větru se malá zrnka písku nezvedla do vzduchu.
Celý týden jsem se (řekla bych úspěšně) přejídala melounů a broskví. Ano, to je to, na co jsem se už půl roku těšila. Z apartmánů jsme nesměli chodit nikam sami, takže jsem byla moc ráda, když se mnou moje spolubydlící prošla celé město i okolí.



V půlce desetidenního pobytu ve Španělsku jsme navštívili i Barcelonu, druhé největší město v zemi. Řeknu vám, podivnější město jsem asi neviděla. Všudypřítomní tmavší lidé nabízející "selfí-tyče". Přísahám, za den jsem jich viděla víc jak 30. Kromě hlavního náměstí se Barcelona jeví jako chudé město. Viděla jsem zde velký kontrast mezi bohatými a chudými. Velký rozdíl mezi drahými restauracemi a životem normálních lidí.




Byli jsme se podívat v parku Güell, doslova další střípek do mozaiky neskutečných archotektonických památek.


Viděli jsme chrám Sagrada Familia, něco nepopsatelného, neskutečného. Díky jeho velkosti se mi ani nepovedlo ho zachytit celý na jednu fotku ... (druhá fotka vypůjčena z google, zdroj po kliknutí)

http://www.digitaljournal.com/img/3/4/5/1/7/1/i/1/5/7/o/sagrada.jpg


Cestou na vyhlídku jsme se podívali na stadion Barcelony, zde krásný pohled na město ...



Nakonec jsme se prošli po pláži ...



Ve Špenělsku mě taky překvapilo velké pochopení pro lidi, kteří nepijí mléko. V každém malém obchodě nabídka alternetivních mlék (rýžová, ovesná, mandlová, sojová ...). Dokonce jsem v našem malém městečku našla i dva krámky s veganskou zmrzlinou <3


Také jsem si splnila jedno velké přání - vidět vycházet slunce nad mořem a projít se po pláži. I když jsme nesměli chodit sami, tak jsem se při východu slunce "omylem" ztratila a užila si ten krásný okamžik o samotě ...



Kromě východu slunce jsme se byli podívat i na skále, 85 metrů nad mořem. Byl tam krásný výhled na město ...


Musím si to zapamatovat. Přístě žádné "nevím jestli pojedu". Prostě pojedu, stálo to za to :)