Leden 2017

To je můj prostor

24. ledna 2017 v 18:45 | Jeife |  Kubík
Byl čtvrtek a já se vydala za Kubou. Krásný den, sluníčko svítilo, všude se třpytil sníh. Beru si ohlávku, kterou jsem před půl rokem uvázala a jejíž nánosník by potřeboval opravit. Beru i vodítko, které jsem před necelým rokem udělala.
Jdu do výběhu, Kuba na mě koukne. Nasazuju mu ohlávku, přetahuju přes uši a ten uličník se na mě podívá a šlápne mi na nohu. A dost.
To, že potřebujeme zapracovat na osobním prostoru jsem už nějaký ten měsíc věděla. Sice se věci pomalu měnily k lepšímu, ale i to je zjevně málo. Na začátku mě ožužlával každou chvíli, teď už témeř nežužlá, ale párkrát do hodiny se stane, že narazí skousnutými zuby mě do ruky. Občas pokusy o předbíhání. Pracovat na osobním prostoru. Jak ... jak ... nikde nebyl návod, který by mi fungoval.
Ale šlápnutí na nohu bylo zatraceně bolestivé, přenesl na ní celou svojí váhu a ještě se pootočil. Jsem za to ráda, díky tomu jsem si konečně řekla "tak, prostě to nějak musíme zvládnout".
Tedy jsme šli do kruhovky, chvilka stání, lonžování, změny směru, zastavování, couvání, ustupování. A od ustupování na procházku na vodítku. Levou rukou jsem držela vodítko, pravá ruka Kubu odehnala pokaždé, když se přiblížil blíž, než na nataženou ruku. Chvíli se divil, pak začal i chápat. Krásný pocit, když se na vás nikdo netlačí.
Často jsme dělali kroužky a vlnovky, z ničeho nic, prostě jen tak. Dokonce jsme i dvakrát naklusali. Jednou tedy začal předbíhat, ale podruhé se držel vedle mě v klusu - opět na vzdálenost natažené ruky.

Je před námi spousta práce, ale mám z toho dobrý pocit ... :)

Tentokrát jsem nefotila, díky sněhu bylo vše přepálené a když jsme přišli, tak už nebylo dobré světlo ... ale dám sem povedené fotky, které tu ještě nebyly, snad se budou líbit :)